Rostoucí obliba digitálních technologií, jako je 3D animace, virtuální realita nebo umělá inteligence, v posledních letech znovu oživila diskuzi o fenoménu Uncanny Valley. Ten byl poprvé použit profesorem robotiky Masahirem Morim v eseji Bukimi No Tani z roku 1970, ve které se věnoval tomu jak podobnost strojů s lidmi ovlivňuje naše vnímání. Avšak kořeny tohoto fenoménu sahají ještě hlouběji. Předtím, než se toto téma začalo věnovat analogii strojů a lidí, se problematice Uncanny věnoval už v roce 1919 Sigmund Freud ve své eseji des Unheimlichen. Zde je zásadní Freudovo tvrzení, že tísnivé je určitý druh děsivého, který se váže zpět k něčemu, co je člověku nejen povědomé, ale kdysi až velmi důvěrně známé. Uncanny evokuje pocit tísně právě proto, že něco důvěrně známého působí zvláštně a neobvykle. V kontextu tělesnosti se tento fenomén stává prostředkem metamorfózy, fragmentace, iluze ale také deformace. Tento pojem tedy vyvolává řadu otázek: Je tělesná deformace hlavním zdrojem pocitu tísně, nebo pouze jedním z jeho spouštěčů? V jakém kontextu musí být tělesná disfigurace prezentována, aby vyvolala uncanny efekt? Jak vůbec definujeme tělesnou disfiguraci a v jakém médiu je tento efekt nejpůsobivější?
Výstava Patterns of Carnality zkoumá fenomén Uncanny Valley a jeho reprezentaci v současném umění. Dílo Eleny Steiner prezentuje znepokojivý pohled na lidskou bytost, která vypadá jako by byla uzavřena v deformované keramické schránce, jenž dříve bývala jejím tělem. Ema Bartošová a její instalace vzbuzuje existenciální otázky provázané s hrůzou prázdných lidských kůží, které nás nutí se ptát, kam se jejich majitelé poděly. Jakub Daněk, jehož animace vzbuzuje pocit diskomfortu v rámci digitálního prostředí a nejistotu zda to, co vidíme, je stále realitou či pouhou simulací. Lucie Hošková a její obrazy pracují s rozloženým plátnem, které obsahuje kusy zeminy, a odkazuje na naši vlastní smrtelnost, křehkost našich těl a jejich insignifikanci v této obrovské mašinérii, jenž krvácí k smrti. Fotografie Terezy Jobové zkoumají vztahy různých každodenních předmětů zasazených do znepokojivých situací a nevšední úhly pohledu, jenž vzbuzují otázky zpochybňující realitu. Umělci se v rámci výstavy věnují hranicím mezi lidským a nelidským, skutečností a simulací, přirozeností a deformací, čímž rozostřují hranice identity a vnímání tělesnosti.
Vystavující: Bartošová Ema, Daněk Jakub, Hošková Lucie, Jobová Tereza, Steiner Elena.
Kurátorský tým
Kateřina Benešová
Nikol Hašková
Olga Hochmanová
Tereza Kopalová
Filip Míchal
Produkce
Zuzana Doleželová
Dominik Kobeda
Grafický design
Jakub Klimeš