Nikola Ivanov se ve své umělecké praxi věnuje především různým formám statických a dynamických technických obrazů, přičemž se v tematické oblasti soustředí na problematiky spojené s fenoménem časovosti, historickou pamětí a biopolitikou. Často se přitom inspiruje historickými kulturními projevy, kterými mohou být signifikantní umělecká díla nebo výstupy z dobových společenskovědních výzkumů.

Ve výstavním projektu FILOSOFICKÝ KONGRES 1973 připravovaném pro Dům umění Ústí nad Labem se autor inspiruje dnes již legendárním vystoupením českého filosofa Jana Patočky na 15. mezinárodním filosofickém kongresu ve Varně v roce 1973. Patočka, který k účasti na tomto kongresu nedostal oficiální povolení od československých orgánu, do Bulharska odjel soukromě a jako člen mezinárodní filosofické společnosti se zde pokusil přednést příspěvek. V něm se zaměřil na otázky spojené s nebezpečím, že se věda promění v pouhý nástroj techniky, a s tím, že na technickém vývoji a fungování založená společnost ztrácí smysl pro lidskou svobodu, odpovědnost a schopnost klást si základní otázky. Jeho vystoupení bylo přerušeno, nezařazeno do sborníku a stalo se začátkem zákazu jeho publikační i cestovní činnosti. Jednalo se o jeden z projevů tzv. normalizačních procesů, prostřednictvím kterých komunistický režim znovu upevňoval svoji moc po vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968 a potlačoval projevy svobody a plurality v různých rovinách života společnosti. Patočka přitom po tomto zásahu komunistického režimu proti svobodě myšlení a veřejné diskuze pokračoval ve své neoficiální filosofické i přednáškové činnosti ve formě bytových seminářů a v roce 1977 se stal jedním ze tří prvních mluvčí Charty 77, která kritizovala československý komunistický režim za nedodržování lidských a občanských práv, ke kterému se zavázal v rámci Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (KBSE) v Helsinkách.