Jiří Thýn je vizuální umělec, u nějž můžeme říct, že jeho primárním vyjadřovacím prostředkem je fotografie. Médium podrobuje neustálému zkoumání a přehodnocování, často jak v konceptuální, tak v intuitivnější rovině.

V dřívějších cyklech pracoval s odkazem významných postav sochařství minulého století, kdy dané sochařské dílo užíval jako předlohu či výchozí bod pro testování hranic fotografie. Víceexpozicí Gutfreundových kubistických soch zkoumal motiv prostoru a abstrakce. Spolu s díly Aliny Szapocznikow přemýšlel nad fyzickým (dá se říct zraňujícím) zásahem do plochy snímku i vztahem této plochy a komplexnější, sochařsky budované instalace. Jindy do fotografie maluje, přidává text, chirurgicky do ní řeže, vrství materiály atd.

V posledním z těchto cyklů vycházejícím z dialogu s Hanou Wichterlovou umělec více experimentoval s bezprostředností. V přefocování sochařského vzoru i v následné postprodukci se nesvazuje jedním, předem daným pravidlem: „sochá“ fotografii. Pomyslně ji zbavuje určité rigidnosti, neschopnosti uměleckým gestem do ní promítnout momentální rozpoložení. Jednoduše řečeno, spontánně reagovat na to, co se zrovna v obrazové ploše děje.