Infrastruktury: vytvořit prostor pro touhy druhého

Když vypiji šálek kávy, kofein v něm obsažený začne cirkulovat mým tělem, stejně jako molekuly vody, aby byl následně zpracován a znovu naředěn. Něco z vnějšího světa vstupuje dovnitř těla a zase jej opouští, čímž se ukazuje, že samotné rozlišení mezi vnitřkem a vnějškem je jen dočasné a podmíněné. Přesnější přiblížení toho, co se děje mezi námi a prostředím, by spočívalo v přiznání, že máme infrastruktury (trávicí, cévní či nervové systémy, ale také emocionalitu nebo poznání), které fungují jako složité zprostředkující systémy mezi námi a světem.

Podobně i my sami (jako lidé, těla, obyvatelé atd.) jsme součástí jiných, větších infrastruktur (například dopravních sítí, městských kanalizačních systémů, národních států nebo celých kultur). Tato zkušenost být zároveň zapojený do propojených sítí a zároveň jejich součástí může být jedním z nejcennějších poznatků, které získáváme z online prostředí. YouTube, iCloud, Spotify, Telegram, Discord nebo Anna’s Archive — to, čemu běžně říkáme platformy — jsou právě takové modely infrastruktury. Vytvářejí komplexní prostory pro konzumaci, produkci, interakci, soužití nebo i reflexi.

V tomto smyslu je hlavní změnou, kterou přinesly současné digitální technologie, nový pohled na lidské jednání a chování. Stále více si uvědomujeme, že naše vlastní obrazy, příspěvky, reakce či pocity tvoří zdroj současné ekonomiky a technologií. Nejde přitom jen o fenomén sociálních sítí nebo velkých jazykových modelů (LLM). Skrze zkušenost s těmito systémy jsme zpětně rozpoznali, že veškeré naše chování bylo vždy již podmíněno a spoluvytvářeno afordancemi a infrastrukturami, které máme k dispozici.
Naše pokračující zkušenost se síťovými technologiemi, jejich specifickými ekonomikami a prostředími se tak stává jakýmsi výcvikem, učebním polem i uměleckou výzvou: lépe porozumět nejen tomu, jak je naše chování kapitalizováno, ale také tomu, co znamená být jednotlivcem v husté infrastrukturní síti.

Tato výstava sdružuje umělce, kolektivy, roje, inteligence a díla, pro něž je „chovat se jako“ — a „být“ (ne)lidským — otevřenou otázkou. Otázkou, která nepropadá ani naivnímu romantismu (člověk proti strojům), ani mechanickému a mesianistickému výpočetnímu racionalismu (Jsou LLM vědomé? Zachrání nás singularita, nebo nás zničí? Nahrazuje generativní AI umění?). Je to výzva bez konečné odpovědi, která existuje pouze jako nekonečný proces sebe-utváření a individuačního stávání se skrze odpovídání.

V tomto ohledu má výstava dvojí orientaci: na jedné straně ukázat, jaké poučení nám poskytují digitální sítě; na straně druhé decentralizovat důraz na digitální infrastruktury a ukázat, jak zásadní roli hrají i infrastruktury fyzické (například potrubí, péče či emoce).