Menu
Kontrast

Infrastruktury: dát prostor touze druhých

Skupinová Výstava

17. 9. – 18. 11. 2026
Galerie 1

Infrastruktury: vytvořit prostor pro touhy druhého

Když vypiji šálek kávy, kofein v něm obsažený začne cirkulovat mým tělem, stejně jako molekuly vody, aby byl následně zpracován a znovu naředěn. Něco z vnějšího světa vstupuje dovnitř těla a zase jej opouští, čímž se ukazuje, že samotné rozlišení mezi vnitřkem a vnějškem je jen dočasné a podmíněné. Přesnější přiblížení toho, co se děje mezi námi a prostředím, by spočívalo v přiznání, že máme infrastruktury (trávicí, cévní či nervové systémy, ale také emocionalitu nebo poznání), které fungují jako složité zprostředkující systémy mezi námi a světem.

Podobně i my sami (jako lidé, těla, obyvatelé atd.) jsme součástí jiných, větších infrastruktur (například dopravních sítí, městských kanalizačních systémů, národních států nebo celých kultur). Tato zkušenost být zároveň zapojený do propojených sítí a zároveň jejich součástí může být jedním z nejcennějších poznatků, které získáváme z online prostředí. YouTube, iCloud, Spotify, Telegram, Discord nebo Anna’s Archive — to, čemu běžně říkáme platformy — jsou právě takové modely infrastruktury. Vytvářejí komplexní prostory pro konzumaci, produkci, interakci, soužití nebo i reflexi.

V tomto smyslu je hlavní změnou, kterou přinesly současné digitální technologie, nový pohled na lidské jednání a chování. Stále více si uvědomujeme, že naše vlastní obrazy, příspěvky, reakce či pocity tvoří zdroj současné ekonomiky a technologií. Nejde přitom jen o fenomén sociálních sítí nebo velkých jazykových modelů (LLM). Skrze zkušenost s těmito systémy jsme zpětně rozpoznali, že veškeré naše chování bylo vždy již podmíněno a spoluvytvářeno afordancemi a infrastrukturami, které máme k dispozici.
Naše pokračující zkušenost se síťovými technologiemi, jejich specifickými ekonomikami a prostředími se tak stává jakýmsi výcvikem, učebním polem i uměleckou výzvou: lépe porozumět nejen tomu, jak je naše chování kapitalizováno, ale také tomu, co znamená být jednotlivcem v husté infrastrukturní síti.

Tato výstava sdružuje umělce, kolektivy, roje, inteligence a díla, pro něž je „chovat se jako“ — a „být“ (ne)lidským — otevřenou otázkou. Otázkou, která nepropadá ani naivnímu romantismu (člověk proti strojům), ani mechanickému a mesianistickému výpočetnímu racionalismu (Jsou LLM vědomé? Zachrání nás singularita, nebo nás zničí? Nahrazuje generativní AI umění?). Je to výzva bez konečné odpovědi, která existuje pouze jako nekonečný proces sebe-utváření a individuačního stávání se skrze odpovídání.

V tomto ohledu má výstava dvojí orientaci: na jedné straně ukázat, jaké poučení nám poskytují digitální sítě; na straně druhé decentralizovat důraz na digitální infrastruktury a ukázat, jak zásadní roli hrají i infrastruktury fyzické (například potrubí, péče či emoce).

Název projektu si vypůjčuje z textů Andrey Long Chu, která tvrdí, že jsme všichni ženy, přičemž „ženské“ definuje jako „jakoukoli psychickou operaci, v níž je já obětováno, aby vznikl prostor pro touhy druhého“. Tuto myšlenku rozvíjí Alex Quicho, která tvrdí, že právě to je základní podmínkou online existence: být vetkán do infrastruktur již formovaných touhami druhých, jimž jsme podřízeni. Podle ní se všichni online stáváme ženami — nebo mladými dívkami - tedy někým, kdo se, ať chce či nikoli, musí se přizpůsobit prostředí strukturovanému cizími touhami.

Toto poučení z online existence ukazuje několik věcí zároveň: infrastruktury nejsou neutrální, rovnostářské ani genderově nestranné. Nejsou ani pouhou reprezentací reality či identity; jsou to prostředí, skrze něž se stáváme sebou (nebo v Quichoině terminologii mladými dívkami). Zároveň však nejsou ani svobodnými informačními dálnicemi, kde si volíme, co přijmeme a čím se staneme. Jsou hluboce hierarchické, propletené s politikou, kulturou a dělením moci, třídy a genderu.
Zároveň nám ale připomínají, že právě touha je tím, co infrastruktury oživuje: pohyb mezi vnitřkem a vnějškem, svobodou a podřízeností, mezi „reálným“ a virtuálním; touha někam patřit, stát se někým, nebo jednoduše vypít další kávu.

Umění můžeme chápat jako mezilidskou aktivitu, která se nechce jen pasivně řídit předem danými touhami (po úspěchu, kráse, bohatství …) ale sama aktivně utvaří ono sdílené místo pro touhy druhých.

Vystavující: Forensic Architecture (UK), Li Yi-fan (TW), Total Refusal (AU), András Cséfalway (SK), Mikuláš Rett, Tereza Nováková, Zdeněk Svejkovský, Jiří Philippe Janda, Jakub Polách, Daniel Felstead (UK), Jenn Leung (HK), DIS collective (US), Jon Rafman (CA), Noura Tafeche (IT), Marek Poliks & Roberto Alonso Trillo (US/ES), Julie Žil Vostalová, Selmeci Kocka Jusko (SK), Joey Holder (UK), Danielle Brathwaite Shirley (UK), Alice Bucknell (US), Morgane Billuart (FR)

Kurátor

Václav Janoščík

Architektonické řešení:
Pavel Liška, Adam Trbušek

Konzultace:
Doris Sisková, Denisa Michalinová, Eva Drexlerová, Štefan Pecko

Projekt Dům umění Ústí nad Labem – program 2026, r. č. 1514000025

Mohlo by vás zajímat

23. 7. 2026
15:00 – 18:00
Workshop tetování