Výstavní projekt prezentuje téma rodiny jako dynamicky se proměňující médium mezilidských vztahů. Pozornost je zaměřena na to, jakým způsobem je toto téma v současné době reflektováno na umělecké scéně v projektech jednotlivých autorek a autorů a jakým způsobem sami na tento pojem nahlíží, ať už na základě svých osobních zkušeností, názorů či obecnějších otázek lidského soužití. Výstava chce být otevřenou platformou pro komunikaci různých přístupů k chápání tohoto tématu. Nepředstavuje prostředí idealizovaných partnerských či mezigeneračních vazeb. Je sondou do těchto intimních vztahů s ambicí odkrýt některé důležité otázky týkající se rodiny, její identity, smyslu a různých rozhraní tohoto sociologického a politického termínu zakládajícího osobní historii.

Dnes si více než když dříve uvědomujeme, jak podstatnou roli v našich životech rodina sehrává. V době zdravotní pandemické krize probíhající na světové úrovni se pro nás jednotka rodiny stává ohniskem, ke kterému směřují naše myšlenky. Žijeme v časech, kdy přemýšlíme nad povahou naší vlastní rodiny, nad jejími specifiky a nad tím, jak ji jako jednotlivci vnímáme. Právě nyní, kdy téměř veškerý čas trávíme v domácím prostředí s těmi, na kterých nám nejvíce záleží, si ještě intenzivněji uvědomujeme jejich důležitost. Pouta vybudovaná na základě rodinné historie, ať už jakkoliv široce pojaté, přetrvávají a svým způsobem jsou mentálním prostorem, ke kterému se upínáme. Ať už je tento prostor zaplněn či není, upínáme se k němu i přes různá klopýtnutí a zvraty, které se k němu vážou.

Výstava vypráví příběhy rodinných či partnerských zkušeností jednotlivých autorů a návštěvníkovi dává možnost k uvažování nad vlastní povahou vztahů, kterých je součástí. Při všech různých proměnách forem a struktur pojmu rodina ji stále považujeme za nositele hodnot jako je důvěra, upřímnost, zkušenost, pravda, pospolitost. Za podstatné vnímáme to, že rodina by bez rozdílu jejího tradičního či netradičního uspořádání měla poskytovat prostor pro prohloubení citu, budování a osvojování si základních sociálních návyků. Právě z hlediska sociální antropologie se o rodině mluví jako o primární skupině, ve smyslu prvního kolektivu, do kterého člověk po narození vstupuje. Tato skupina tedy sestává z lidí, kteří spolu prožívají dlouhodobou komunikaci či interakci. A v rámci těchto procesů si člověk postupně vytváří vztahy a sociální návyky, které mohou být ovlivněny způsobem našeho vnímání významu rodiny.

Na výstavě jsou zastoupeni umělkyně a umělci, kteří se dané problematice partnerských, rodinných a mezilidských vztahů obecně v minulosti věnovali a průběžně se k ní ve svých projektech navrací (Anna Daučíková, Lenka Klodová, skupina Matky a Otcové, Sylva Francová). Zabývají se podstatou těchto vztahů (Markéta Oplištilová), vlastními rodinnými příslušníky (Dany Vigil), nebo reflektují vlastní nově vzniklou situaci (Miroslav Hašek). Pro některé z nich se výstava stala impulsem k vytvoření nového díla, ve kterém například přehodnocují svou dosavadní tvorbu, vytváří nové myšlenkové vazby s tvorbou minulou či skrze umělecké postupy sdílejí část svého osobního příběhu. Výstava metaforicky zpřítomňuje mnohé otázky, které si o tématu rodiny běžně klademe. Abychom si však rozuměli, musíme se pokusit odpovědět na otázku, o čem mluvíme, když mluvíme o rodině?